Počátek roku 1657, dvůr sedmnáctiletého Cosima de´Medici III. Zem je sužována morem a všechny ženy se stávají neplodnými. V této atmosféře zpomalené společenské křeče jakási obyčejná selka ohyzdného zevnějšku porodí krásné zdravé dítě, jež se záhy stane symbolem obrození a plodnosti. Jeho sestra se pohotově rozhodne využít bratrova vlivu na lidi k získání peněz a moci. Ba co víc, osmělí se natolik, že spolu s Dítětem se začne stylizovat do Panny Marie, což vede k nevyhnutelnému konfliktu s církví.

Konflikt s církví ale není na bázi víry, nýbrž zcela prozaicky hmotný. Mladý farářův syn, zpochybňující další případ neposkvrněného početí, je v jádru pragmatik a terminologií pozdější doby - osvícenec. Starý farář, jeho otec, na začátku vítá Dítě jako dobré znamení, a teprve když vidí, že v lidech vzbuzuje větší naději, než dává církev, začíná se svou kritikou, jež nabývá na síle, když sleduje, jak se Dítě stává předmětem výnosného obchodu (prodej dětských slin a jiných „magických“ tekutin). Jeho nevole je ale zlomena ve chvíli, kdy církev dostává na Dítě monopol.

Dalším zajímavým tématem je osud ambiciózní sestry Dítěte. Člověk z nuzných poměrů, který dostal jedinečnou příležitost vyšplhat se až na vrchol. Cestou se vyrovnává se starými křivdami a splňuje si sny. Vzhledem k šílenství a novém kultu kolem Dítěte, má takřka neomezené možnosti. Taková osoba má jediného nepřítele - SEBE, neboť neví, kdy přestat.

Její až chorobná snaha zapadnout do společnosti a stát se její váženou součástí, legalizovat se, nemůže ponechat divákovo srdce bez odezvy. Proč to vůbec dělá? Protože všechno jednou končí, i moc zázraku. Sledujte scénu, kdy je s farářovým synem ve stodole! Jak přehlíží ponížení a urážky, jak skloní hlavu, aby ji vzápětí zvedla s falešně optimistickým pohledem v očích. Je jak liška, která cítí, že svoboda je blízko, musí si ale uhryznout tlapu, aby se dostala z pasti. V případě sestry jde o past, ve které žije od narození. Ten divoký pohled plný odhodlání! Je to smutné, místy trapné, ale zato tak dokonale znázorněné!

V podstatě sledujeme vizuální orgie, takový experiment prováděný na divákovi. Veškerý naturalismus, krutost, jsou poněkud odlehčeny tím, že film má podobu divadelní hry. My, diváci, sledujeme diváky sledující herce na velké scéně. Kamera nás bere do zákulisí, kde posloucháme brebentění herců o tom, že tentokrát nedostali roli, o kterou stáli. Díváme se na odnášení rekvizit a rychlá převlékání kostýmů.

Vzápětí přichází další dějství, zvedá se opona, sál utichá a jsme svědky nového vizuálního řádění z mysli Petera Greenawaye. A když už začínáme vnímat film s odstupem „Inu, taková hra ve hře.“, je nám předkládána naturalistická scéna s potrestáním dcery panny. Zakrvácené a neuvěřitelně hezké tělo Julie Ormond je vyhozeno před lhostejné publikum. Jediná replika na její památku zní: „Vždyť tu roli chtěla sama.“

Ne, tohle není jenom součást představení, je to skutečné!

A stádo tleská.

Zvráceně okouzlen se dívám na poslední scénu, v hlavě pulsuje myšlenka: „To je od Greenawaye podlé!“

Režie: Peter Greenaway

Scénář: Peter Greenaway

Rok: 1993 (v ČR od r. 1996)

Délka: 122 minut

Žánr: Drama (podobenství)

Velká Británie / Francie / Německo / Belgie / Holandsko

Hrají: Julia Ormond, Ralph Fiennes, Philip Stone, Jonathan Lacey, Don Henderson, Celia Gregory, Jeff Nuttall, Jessica Hynes, Kathryn Hunter, Gabrielle Reidy, Frank Egerton, Phelim McDermott, Tony Vogel, Tatiana Strauss, Louisa Millwood-Haigh